To je můj blog
Fejeton o literatuře, mládeži a panu ministrovi
Zálibu v literatuře jsem měl zřejmě danou v genech. V dětství jsem doslova hltal příběhy Julese Verna, držel palce hrdinům románů Karla Maye, jako oko v hlavě střežil těch pár sešitů s příběhy Foglarových Rychlých šípů... Dobří zde vždy porazili padouchy, spravedlnost triumfovala, a jestliže kladní hrdinové nezemřeli, žijí dodnes... Takto laděné literatuře a příslušné rodičovské výchově vděčím za to, že jsem v dnešních časech, bohužel, poněkud dezorientován.
Muži na palubě, muži přes palubu
Zdálo by se, že o jednom z českých fenoménů - vodáctví už lze jen sotva napsat něco objevného. Vše podstatné a důležité již zmínil Zdeněk Šmíd ve své dnes téměř legendární knize "Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii". A protože bylo toto dílo převedeno na pás filmový, mohli se s jeho půvabem seznámit opravdu všichni. Jenomže my Češi stále dokážeme nejednu teoretickou poučku vyvrátit způsobem neobvyklým, nečekaným, mnohdy dech beroucím.
Klimatické změny budiž pochváleny!
Ve vlně současných červencových veder vážně přemítám, nemají-li přece jen pravdu srdnatí zelení bojovníci, když tvrdí, že naše rodná zemská hrouda se neustále otepluje a už jí hrozí úpal následovaný celkovým kolapsem.
Ode zdi ke zdi
S údivem pročítám články našeptávačů veřejného mínění, ve kterých vzpomínají na svá dětská léta. Opravdu se divím, že ti nebožáci mohli vůbec vyrůst do puberty a dál. Z jejich memoárů totiž vyplývá, že již v předškolním věku byli vystaveni bezohlednému ponižování, pošlapávání lidské důstojnosti a snad i politické nekorektnosti. Tito věrozvěstové jediné pravdy dostávají prostor v mnoha sdělovacích prostředcích slova tištěného i mluveného.
-2°C
-1°C
